26.07.2015 - Deset let bez Pavla Dostála

23. července se vzpomínalo na pana Pavla Dostála. A při té příležitosti vyšel malý sborník vzpomínek přátel, kteří s ním byli ve styku. Měl jsem tu čest a potěšení, že jsem k nim také patřil, a tak jsem své vzpomínky sepsal do příspěvku nazvaném „Můj milý pan ministr“. Dnes ho dávám v plén ve svém Zápisníku…

Pavel Dostál byl v české politice po celá devadesátá léta nepřehlédnutelná osobnost, pro mě navíc obdivuhodný svou uměleckou minulostí, především coby zakladatel divadélek malých forem v Olomouci v době zvané „zlatá šedesátá“. Když se stal ministrem kultury, dovolil jsem se ho oslovit dotazem, zda by neodmítl být mým hostem v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy, které natáčel (a natáčí dodnes) jako veřejné nahrávky v Šemanovicích u Kokořína Český rozhlas Dvojka (dříve Praha). Nejenže neodmítl, ale vedl se mnou mailovou korespondenci, v níž mě pak často k mé velké radosti překvapoval svým humorem. Poté, co se mi občas podepsal jako „Váš ministr“ anebo „Váš dočasný ministr“, jsem si jej troufl oslovovat „Můj milý pane ministře“.

Poprvé přijel do Šemanovic na vystoupení v našem společenském minicentru zvaném Nostalgická myš v lednu roku 2000. Napsal nám tehdy do památníku veršík, který rychle ukončil pravdivou informací – skutečně totiž přijel velmi nastydlý:

TAK, DOSTÁLE, PIŠ
NOSTALGICKÁ MYŠ,
ŽE JE PRÍMA
I KDYŽ RÝMA
ZAVAZÍ...
PAVEL DOSTÁL 15 / 1 / WC

Podruhé přijel jako divák. Ostravská televize u nás natáčela rekonstrukce někdejších představení Salónu Cimrman, v jehož čele stál duchovní otec Járy Cimrmana Jiří Šebánek. Ze sekretariátu pana ministra mi krátce předtím přišla zpráva, v níž se opět projevil dostálovský humor: „Vzkaz od pana ministra: Prosím rezervaci dvou míst. K sezení!“ Do záznamu představení Salónu Cimrman, které mělo název Za Cimrmanem až do hrobu, pořídila televize dotáčky z „exhumace“ Járy Cimrmana na šemanovickém hřbitůvku. Pořad pak končil oslavou nálezu Járova „neznámého hrobu“ a pan Dostál mně při té příležitosti na otázku za Český rozhlas odpověděl, že „,…ministr kultury si přece nemůže nechat ujít tak významnou událost!“.

Potřetí, to už byl rok 2001, nepřijel sám, ale na veřejnou nahrávku Olomouckého text-appealu u příležitosti 40. výročí vzniku „jeho“ olomouckého divadélka Skumafka s ním dorazili také někteří z těch, kteří Skumafkou kdysi prošli: muzikant Richard Pogoda (s tehdy ještě veřejnosti neznámou dcerou Sandrou), Jan Kanyza a Petr Novotný. Týden předtím jsem se ještě osmělil pana ministra zeptat, zda by nebyl ochoten věnovat do Nostalgické myši některou ze svých pověstných šál. Odpověď přišla vzápětí a stručná: „Milerád Vás, milý pane Suchý, ošálím. Dostál“. Šály nakonec přivezl dvě, prý abych si vybral. Moje prostořeká manželka Johana se ozvala, že by bylo hezké, kdyby nám zde nechal šály obě. Stalo se a já se pak chlubil: „Jeho šály tu budou viset na věčné časy už také proto, že je na čestném místě brutálně upevníme speciálně silnou sešívačkou. Proti případné krádeži.“ A tak šály visí na čestném místě dodnes…

Co mě ještě rozesmálo? V jistém bulvárním časopise vyšla obsáhlá reportáž o malém domku, ve kterém bydlíme se ženou a který (včetně podkroví) čítá 3 místnosti. Ovšem když se efektně nafotí včetně okolních pískovců, stoleté borovice a všudypřítomné zeleně, nevypadá pohled na toto naše útočiště špatně. Reportáž, jak mi napsala hodná paní Vodičková ze sekretariátu ministerstva kultury, padla do rukou pana Pavla Dostála, který ji prý okomentoval slovy: „Já mu tam jezdím zadarmo šaškovat a on má takovou přepychovou haciendu!“

Četl jsem, že Ringo Čech kdesi prohlásil: „Pavel Dostál se zastal každého, kdo se na něj obrátil s prosbou o pomoc, není mi znám případ, kdy by někoho odmítl nebo že by mu snad někdo nestál za to, to už vůbec ne!“ Nemohu, než jeho slova opakovat. S panem Dostálem jsem se setkal ještě několikrát a nikdy mu nechyběl humor. Když jsme s Vladimírem Justem byli poctěni tím, že jsme na vyšehradském hřbitově mohli právě my uložit urny Vlasty Buriana a jeho ženy Niny do nového, důstojnějšího hrobu, konala se předtím v kostele sv. Petra a Pavla zádušní mše, kterou celebroval páter Halík. Ve chvíli, kdy jsme za zvuku varhan důstojně přicházeli k vystaveným urnám, tak mě pojednou kdosi zezadu zatahal za kabát. Otočil jsem se a v lavici uviděl pana ministra, který mi s šibalským úsměvem polohlasně řekl: „Ahoj, Ondro!“ Nevěřil jsem sluchu, takové oslovení jsem od něho nikdy neslyšel.

Probírám maily, které jsme si z různých důvodů ještě vyměňovali až do srpna 2004. Začátkem června roku 2005 jsem byl zrovna na dovolené v řecké Leptokarii, když ke mně dorazila esemeska. Pan ministr se v ní loučil s přáteli, vědom si toho, že se blíží konec jeho životní cesty.
A 24. července nás pak všechny zaskočila ona smutná zpráva. Odešel nejlepší z českých ministrů kultury. Tak o něm mluví dodnes všichni ti, kteří jej poznali osobně.